Ještě při studiu jednooborové psychologiezahájila výcvik PCA , jehož principy jak sama říka, souzněly v mnoha ohledech i hodnotami v jejím osobním životě. Své první pracovní zkušenosti získala při práci v probačním programu s mladými dospívajícími, kteří se na své životní cestě dostali do konfliktu se zákonem. Zde byl také prostor pro ověření efektivnosti tohoto přístupu a pro potvrzení smyslu Rogersových podmínek v praxi.

Několik let pak působila ve zdravotnictví v ambulanci Dětské nemocnice v Brně, při které se setkala s pestrou škálou potíží u dětí, dospívajících i mladých dospělých. Kromě diagnostické práce se jednalo často i dlouhodobou terapeutickou spolupráci. Při setkávání s dětskými klienty měla příležitost využívat i prvky nedirektivní terapie hrou a to jak v individuální formě, tak i ve skupinové. Nedílnou součástí její práce pak byla i práce s celou rodinou, či krizová intervence a podpora rodičů v náročných životních situacích.

S narůstajícími pracovními zkušenostmi rostla její důvěra k přístupu PCA. S tím souvisela i potřeba hlouběji tomuto přístupu porozumět a rozvíjet se v něm jak teoreticky, tak prakticky. To jí vedlo k absolvování dalších krátkodobějších kurzů a mimo jiné i rozšíření svého uvažování o práci s tělem v duchu tohoto přístupu. Po absolvování výcviku supervizora PCA se zapojila i do přípravy budoucích psychoterapeutů jako výcvikový terapeut a kofacilitátor ve výcviku PCA.